Učenci se ve věci závaznosti nařízené přísahy neshodli.
Učence můžeme podle jejich pohledu na závaznost nařízené přísahy rozdělit do tří hlavních skupin.

První skupina učenců zastává názor, že nařízená přísaha je závazná pouze v případě, že s ní přísahající dobrovolně a deklarativně souhlasí.
Podle jejich názoru se přísaha stane závaznou pouze v případě, že přísahající stvrdí nařízenou přísahu slovem ámén אָמֵן, nebo nějakým ekvivalentním výrazem.
Písmo svaté nás informuje, že lid stvrzoval svým vůdcům přísahu slovem אָמֵן.
Například je psáno: Svolal jsem tedy kněze a zavázal knížata i hodnostáře přísahou, že se tak zachovají. Pak jsem vytřásl kapsu svého pláště a prohlásil: Každého, kdo nedodrží své slovo, ať Bůh takto vytřese z jeho domu i z jeho vlastnictví. Takto ať zůstane vytřesen a prázdný. Celé shromáždění na to odpovědělo: Amen, a chválili יהוה. Lid se pak zachoval podle tohoto slova. (Nehemiáš 5:12-14)
Ač není v Písmu svatém deklarativní souhlas zmíněn ve všech případech, je zmíněn ve většině případů, proto výše uvedená skupina učenců tvrdila, že je nezbytnou podmínkou závaznosti nařízené přísahy. 

Někomu by se mohlo zdát, že příběh Saula, který přikázal svému vojsku, aby se postilo (1. Samuelova 14), odporuje názoru, že závaznost nařízené přísahy je podmíněna souhlasem s nařízenou přísahou.
Saulův syn Jonatan neslyšel otcův příkaz, proto okusil trochu medu, z včelí plástve, kterou našel v poušti.
Když se Saul dotázal Boha na osud nadcházející bitvy, nedostal od Boha žádnou odpověď.
Jonatan, který byl losem určen jako příčina Božího mlčení své provinění přiznává, jak je psáno: Ochutnal jsem trochu medu na konci hole, kterou jsem měl v ruce. 
Jak tedy mohli někteří z učenců tvrdit, že je souhlas nezbytnou podmínkou závaznosti nařízené přísahy?
Jonatan přece ve chvíli kdy ochutnal med ani nevěděl o otcově příkazu, nemohl s ní tedy ani souhlasit, přesto byl ale označen za příčinu Božího mlčení.

Podle názoru těchto učenců se Jonatan sice k činu přiznal, protože ale o otcově příkazu nevěděl, nebyl za porušení příkazu odpovědný.
Byl ale odpovědný za to, že poté, co se o otcově nařízení dozvěděl, otcovo nařízení zlehčoval čímž sváděl lid k porušení přísahy, jak je psáno: Můj otec tím škodí zemi; jen se podívejte, jak se mi rozjasnily oči, sotva jsem ochutnal trochu medu. A co teprve, kdyby se dnes lid pořádně najedl z kořisti svých nepřátel? Nebyla by pak porážka Filištínů ještě větší? (1. Samuelova 14:29-30)
Z výše uvedeného vyplývá, že ve chvíli, kdy Jonatan ochutnal med, o nařízení svého otce nevěděl, ve chvíli, kdy otcovo nařízení zlehčoval už ale o otcově nařízení věděl.
Podle této skupiny učenců tedy Jonatánův hřích nespočíval v porušení přísahy jako takové, ale ve zlehčování otcova nařízení.
Jonatan totiž nemohl být odpovědný za nedodržení nařízené přísahy se kterou demonstrativně nesouhlasil.
V celé kapitole nenajdeme, byť jen náznak toho, že by Bůh činil Jonatana odpovědného za porušení přísahy, o které neslyšel a nemohl s ní tedy ani souhlasit.

Druhá skupina učenců zastávala názor, že nařízená přísaha je závazná i v případě, že s ní přísahající, tj. ten kdo je přísahou vázán, dobrovolně a deklarativně nesouhlasil, pokud se jedná o nařízenou přísahu vydanou legitimním vůdcem nebo konsensem komunity. 
Svůj názor opírají verš: A zhřeší-li někdo tím, že slyšel hlas nařízené přísahy (kterou byl vyzván) aby dosvědčil, co viděl nebo o čem se dozvěděl, a nepodal o tom zprávu, ponese svou vinu. (3M 5:1)
Z výše uvedeného verše podle nich vyplývá, že ten, kdo slyšel nařízenou přísahu svědčit u soudu je povinen podat svědectví bez ohledu na to, jestli s podáním svědectví dobrovolně a deklarativně souhlasil nebo ne.

Názor druhé skupiny učenců podporuje i kniha Ezra, jak je psáno: Potom dali po celém Judsku a Jeruzalémě vyhlásit, aby se všichni navrátilci shromáždili v Jeruzalémě.… Kdo nepřijde do tří dnů, tomu podle rozhodnutí představených a starších propadne všechen majetek a bude vyloučen se shromáždění navrátilců. (Ezra 10:7-8)
Z výše uvedeného verše vyplývá, že ti, kteří byli vázáni touto konkrétní nařízenou přísahou, s ní dobrovolně a deklarativně nesouhlasili.
Ti, kdo byli vázáni nařízenou přísahou totiž nebyli v době jejího vyhlášení v Jeruzalémě.
Kromě toho byl stanoven trest pro ty, kdo by do Jeruzaléma odmítli přijít, tj. ty kdo s nařízenou přísahou nesouhlasí.
Kdyby byla přísaha nepovinná, nemělo by smysl do ní vkládat hrozbu trestem v případě neuposlechnutí.

Třetí skupina učenců, do které které patřil i rav Kálev Efendopulo (Afendopolo, Afendopulo), zastávala názor, že nařízená přísaha podporující dodržování přikázání nebo zachování víry je závazná i bez souhlasu těch, kteří jsou přísahou vázáni.
Například Tóra je podporována závaznou přísahou složenou na hoře Sinaj.
Ostatní přísahy ale závazné nejsou, a to ani v případě, že byly vydány legitimním vůdcem nebo konsensem komunity.
Pokud například komunita dohodne, že její členové nebudou mluvit s určitou osobou nebo že nevstoupí na určité místo, a vyzve členy, aby se zavázaly přísahou, bude toto rozhodnutí závazné pouze pro ty, kdo se dobrovolně a deklarativně přísahou zaváží.