Podle jiných učenců by se mělo dědictví dělit rovným dílem mezi syny a dcery, dvojnásobný podíl dědí pouze prvorozený syn. 
Tito učenci byli přesvědčeni, že neexistuje důvod k nerovnosti, tj. že neexistuje žádný logický důvod proč by dcery neměly dědit nebo proč by měly dědit méně než neprvorození synové.
Tento názor zastával rav Josef ben Avraham ha-Kohen ha-roe. 
Podle rava Josefa ben Avraham ha-Kohen ha-roe z verše: Když někdo zemře a nemá syna, převedete dědictví po něm na jeho dceru (4M 27:8) nevyplývá ztráta nároku dcery na dědictví po zesnulém otci.
Obecněji řečeno rav Josef ben Avraham ha-Kohen ha-roe zastával názor, že pokud nějaké pravidlo platí za určitých podmínek (např. zesnulý nemá syna), neznamená to automaticky, že pokud tyto podmínky nenastanou, platí opačné pravidlo (např. dcery ztratí nárok na dědictví).
Například v Tóře je psáno: Nesmí se však jíst žádná oběť za hřích, jejíž krev se vnáší do Stanu setkávání k vykonání obřadu smíření ve Svatyni. Ta musí být spálena. (3M 6:23), jíst se ale nesmějí jíst ani oběti za hřích, jejichž krev nebyla vnesena do Stanu setkávání.
Například: Áron tedy přistoupil k oltáři a zabil své tele jako oběť za hřích. Když mu pak jeho synové podali krev, namočil si v ní prst a potřel rohy oltáře. Zbytek krve vylil k patě oltáře. Tuk, ledviny a jaterní lalok z oběti za hřích nechal dýmat na oltáři, jak יהוה přikázal Mojžíšovi. Maso a kůži však spálil na ohni venku za táborem. (3M 9:8-11)
Nebo: Býka oběti za hřích a kozla oběti za hřích, jejichž krev byla vnesena do nejsvětější Svatyně k vykonání obřadu smíření, nechá vynést ven za tábor. Jejich kůže, maso a výkaly tam budou spáleny na ohni. (3M 17:27), tj. krev kozla obětovaného za hřích byla vynesena mimo Svatyni, oběť byla spálena, tj. nebyla snězena.
Z výše uvedeného vyplývá, že pravidlo platící za určitých okolností nutně neznamená, že za jiných podmínek toto pravidlo neplatí.
Proto verš Když někdo zemře a nemá syna, převedete dědictví po něm na jeho dceru (4M 27:8) neznamená, že dcery nemají nárok na dědictví v případě, že mají bratra, tj. verš upřesňuje rozdělení dědictví mezi děti v případě, že zesnulý nemá syny, neřeší zbavení dcer nároku na dědictví v případě, že zesnulý syny má.

K výše uvedenému mnozí učenci poznamenali, že v případě, že měl zesnulý syna, dcera po zesnulém otci nedědí, a to bez ohledu na to, jestli obecně po změně okolností definujících a vymezujících nějaké pravidlo začne nebo nezačne platit opačné pravidlo.
To podle těchto učenců tento výklad potvrzují verše bezprostředně následující verš 4M 27:9.
Dokonce i rav Josef ben Avraham ha-Kohen ha-roe připouští, že z verše: Jestliže nemá ani dceru, dáte dědictví po něm jeho bratrům. (4M 27:9) nevyplývá nárok bratrů zesnulého na dědictví v případě, že má zesnulý žijící dceru.
Stejně tak z verše: Když někdo zemře a nemá syna, převedete dědictví po něm na jeho dceru (4M 27:8) nevyplývá nárok dcery zesnulého na dědictví v případě, že má zesnulý žijícího syna.

Rav Josef ben Avraham ha-Kohen ha-roe ale zastával názor, že nárok bratrů zesnulého zásadně liší od nároku dcery zesnulého.
Rav Josef ben Avraham ha-Kohen ha-roe svůj názor opírá o část verše: … převedete dědictví po něm na jeho dceru (4M 27:8), tato část verše podle něj konkrétně určuje, co se má s dědictvím stát. 
Z Tóry jednoznačně vyplývá, že pokud má zesnulý žijící dceru, bratři zesnulého nic nedědí.
V případě, že má ale zesnulý žijícího syna, Tóra žádná pravidla dědictví neuvádí, například nějaké pravidlo typu: Když někdo zemře a má syna, dcera po něm dědictví nezíská.  
Podle rava Josefa ben Avraham ha-Kohen ha-roe je tomu tak proto, že dcery zesnulého mohou dědit společně s bratry zesnulého.