Tóra tvrdí, že je nezbytně nutné dodržet každou platnou nábožensko-právní přísahu, jak je psáno: Když se muž zaváže יהוה slibem nebo přísahou, nebude moci své slovo zrušit; učiní přesně to, co slíbil. (4M 30:3)
Tóra zároveň zakazuje přísahat falešně nebo zbytečně v Božím jménu, jak je psáno: Nebudete v mém jménu křivě přísahat, a tak znesvěcovat jméno svého Boha (3M 19:12) a Nevezmeš jméno יהוה, svého Boha, zbytečně, neboť toho, kdo by vzal jeho jména zbytečně, יהוה neponechá bez trestu. (2M 20:7)

Přísahy lze posuzovat na základě dvou kritérií, a to: a) platnosti a b) přípustnosti.

Přísaha tedy může být buď platná nebo neplatná.
Pronesení chybné, a tedy neplatné přísahy nutně nemusí znamenat hřích, chybně pronesená, a tedy neplatná přísaha je ale v každém případě nulitní. 
Příkladem může být neúmyslné přeřeknutí, které změní význam přísahy, chybně pronesená přísaha se stává neplatnou, ten, kdo jí pronesl není touto přísahou vázán a je bez viny. 

Přísaha může být také přípustná nebo nepřípustná.
Nepřípustné například je pod přísahou vědomě tvrdit něco, co není pravda, třeba přísahat, že jsem vykonal práci, kterou jsem ve skutečnosti nevykonal.
Pronášet nepřípustnou přísahu je hřích.
Nepřípustná přísaha může být zároveň přísahou neplatnou.
Například pokud někdo přísahá, že nebude dodržovat nějaké přikázání, v tomto případě se jedná jako o nepřípustnou tak o neplatnou přísahu.
Ten, kdo tímto způsobem přísahal se dopustil křivé, tj. nepřípustné přísahy a musí navzdory se své přísaze přikázání dodržovat.

Platnost a závaznost přísahy lze posuzovat na základě minimálně čtyř kritérií, a to 1) na základě formy přísahy, 2) na základě záměru nebo úmyslu přísahajícího, 3) na základě okolností za kterých byla přísaha pronesena a 4) na základě toho, jestli přísaha není v rozporu s nějakou předchozí přísahou.
Všechna tato kritéria si rozebereme v následujících kapitolách.
V dalších kapitolách si rozebereme kritéria, která určují, zda je přísaha přípustná nebo nepřípustná.