Pokud jde o dědictví rodičů, nepanuje mezi učenci shoda. 
Většina učenců zastávala názor, že by oba rodiče, tj. otec a matka měli dědit majetek svých zesnulých dětí rovným dílem.
Podle těchto učenců neexistuje žádný autoritativní text ani žádný logický důvod, který by upřednostňoval jednoho rodiče před druhým. 
Jediným důvodem, který by hypoteticky mohl v případě dědictví po zesnulých dětech zvýhodnit matku a ospravedlnit její větší dědický podíl, je její bolest během porodu.
K výše uvedené skupině učenců patřil i rav Elijahu ben Moše Bašjači.

Jiní učenci, mezi něž patřil například rav Áron ben Elijahu Nikomédský (Áron mladší), zastávali názor, že matka zesnulého dítěte dědí pouze v případě, že již nežije otec zesnulého dítěte nebo jeho dědicové.
Tito učenci zastávali názor, že dědictví matky by mělo být analogické dědictví dcer, které dědí pouze v případě, že zesnulý rodič nemá žijící syny.

Jiní učenci zastávali názor, že by dědický podíl matky měl odpovídat polovině dědického podílu matky.
Také oni považují dědictví matky za analogii dědictví dcer.

Malá část učenců zastávala názor, že matka po svých zesnulých dětech nikdy nedědí. 
K této skupině učenců patřil rav Levi ben Jefet.