Jak již bylo zmíněno v předchozí kapitole, ten přísahal, že nebude dodržovat jedno, několik nebo všechna přikázání učinil zbytečnou přísahu שְׁבוּעַת שָׁוְא.
Tato přísaha je hřích, je neplatná a nemá žádnou nábožensko-právní sílu.
Existuje názor, že přikázání dodržovat přísahu je důležitější než většina přikázání nebo dokonce než všechna ostatní přikázání.
Podle tohoto názoru by nikdo neměl a priori přísahat, že poruší přikázání, jakmile tak ale například omylem učiní, měl by upřednostnit přísahu před ostatními přikázáními.

Učenci ale zastávají názor, že závazek dodržovat Tóru byl stvrzen na hoře Sinaj přísahou, jak je psáno: Buď proklet, kdo nebude plnit a dodržovat slova tohoto Zákona!  A všechen lid odpoví: Amen! (5M 27:26)
Sinajská přísaha má podle učenců přednost před jakoukoli jinou přísahou.

Někdo by mohl namítat, že Jozue upřednostnil přísahu před přikázáním zcela zničit obyvatele Gibeónu.
To je ale pouhé zdání.  
Obyvatelé Gibeónu patřili mezi sedm národů žijících ve Svaté zemi, které měl Lid Izraele zcela zničit, jak je psáno: Až tě יהוה, tvůj Bůh, uvede do země, kterou přicházíš obsadit, vyžene před tebou velké národy: Chetejce, Girgašejce, Amorejce, Kananejce, Perizejce, Chivejce a Jebúsejce, sedm národů větších a mocnějších, než jsi ty. יהוה, tvůj Bůh, ti je vydá a ty je porazíš a zcela je zničíš. Neuzavřeš s nimi žádnou smlouvu a a nebudeš s nimi mít slitování. (5M 7:2)
Během Jozuova dobývání Svaté země se ale obyvatelé Gibeónu pokusili Jozua obelstít tím, že mu tvrdili, že pocházejí ze vzdálené země, jak je psáno: Také obyvatelé Gibeonu se doslechli, jak Jozue naložil s Jerichem a s Ajem. Vymysleli si tedy lest, že půjdou a budou se vydávat za poselstvo … Když přišli k Jozuovi do tábora v Gilgalu a řekli jemu a izraelským mužům: Přicházíme z daleké země; uzavřete s námi smlouvu. …Tvoji služebníci přišli z daleké, předaleké země z úcty ke jménu יהוה, tvého Boha, neboť jsme slyšeli zprávu o něm i o všem, co vykonal v Egyptě … (Jozue 9:3-9)
Podvedený Jozue a předáci Lidu Izraele uzavřeli s obyvateli Gibeónu přísežnou smlouvu, jak je psáno: A tak s nimi Jozue sjednal mír a uzavřel smlouvu, že je nechá naživu. Předáci pospolitosti jim to potvrdili přísahou. (Jozue 9:15)
Tato smlouva se zdá být v přímém rozporu s přikázáním Neuzavřeš s nimi žádnou smlouvu.
Přesto jí Lid Izraele dodržoval i poté co vyšlo najevo, že se jednalo ze strany obyvatel Gibeónu o podvod, jak je psáno: Přísahali jsme jim při יהוה, Bohu Izraele, a proto se jich nyní nesmíme dotknout. (Jozue 9:19)

Pokud má pravdu většina učenců a přikázání má přednost před přísahou, jak vysvětlíme rozhodnutí Izraelitů nezničit obyvatele Gibeónu?!
Podle některých učenců, není verš: Až tě יהוה, tvůj Bůh, uvede do země, kterou přicházíš obsadit, vyžene před tebou velké národy: Chetejce, Girgašejce, Amorejce, Kananejce, Perizejce, Chivejce a Jebúsejce, sedm národů větších a mocnějších, než jsi ty. יהוה, tvůj Bůh, ti je vydá a ty je porazíš a zcela je zničíš. Neuzavřeš s nimi žádnou smlouvu a nebudeš s nimi mít slitování. (5M 7:2) přikázáním v pravém slova smyslu, jedná se podle nich spíše o radu, jak zabránit tomu, aby se Lid Izraele nechal svést praktikami těchto pohanských národů.
Tito učenci přirovnávají radu vyhladit sedm národů žijících ve Svaté zemi s radou králům lidu Izraele: Ať ale nemá mnoho koní, aby neposílal lid zpátky do Egypta pro další koně. (5M 17:16)
Podle těchto učenců není zákaz chovu nadměrného počtu koní přikázáním ale radou, která má pomoct uchránit víru Lidu Izraele před cizorodými pohanskými vlivy.

Jiná skupina učenců, včetně rava Káleva Efendopulo (Afendopolo, Afendopulo) a rava Jefeta ben Ali ha-Levi ha-Basrí zastává názor, že výše uvedený verš není pouze radou ale plnohodnotným přikázáním.
Tvrdili ale, že vyhlazení sedmi národů žijících ve Svaté zemi bylo podmíněno jejich odmítnutím Boha Izraele jako jediného pravého Boha.
Smysl přikázání je podle nich vysvětlen ve verši: Aby vás nenaučili všechny ty odporné věci, které činili kvůli svým bohům, a vy byste tak hřešili proti יהוה, svému Bohu. (5M 20:18)
Obyvatelé Gibeónu ale podle těchto učenců uznali autoritu Boha Izraele, neboť prohlásili: Tvoji služebníci přišli z daleké, předaleké země z úcty ke jménu יהוה, tvého Boha, neboť jsme slyšeli zprávu o něm i o všem, co vykonal v Egyptě … (Jozue 9:3-9)
Protože přestal existovat důvod jejich vyhlazení, přestalo se na ně přikázání vztahovat a Lid Izraele byl zbaven povinnosti je vyhladit.
To, že Lid Izraele nevyhladil ty ze sedmi národů žijících ve Svaté zemi, kteří se podřídili autoritě Boha Izraele vyplývá z veršů popisujících stavební činnost v Jeruzalémě v době krále Šalamouna, jak je psáno: Všechny, kdo zůstali z Amorejců, Chetejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců, kteří nebyli ze synů Izraele, totiž jejich potomky, kteří po nich zůstali v zemi a které synové Izraele nedokázali vyhladit, Šalomoun podrobil nuceným pracím, a tak otročí dodnes. (1. Královská 9:20-21)
Izraelité je nevyhladili navzdory skutečnosti, že v době krále Šalamouna měl Lid Izraele dostatek síly, aby zbytky sedmi národů žijících ve Svaté zemi vyhladil a navzdory skutečnosti, že s Lidem Izraele neuzavřeli přísežnou smlouvu jako obyvatelé Gibeónu.
Král Šalamoun je nevyhladil, protože se plně podřídili nezpochybnitelné a nejvyšší autoritě Boha Izraele.
Podobně se zachovali i izraelští zvědové vůči Rachav a její rodině, přísežně se zavázali, že je budou chránit, protože věděli, že Rachav, která patřila k jednomu ze sedmi národů, uznala autoritu Boha Izraele, jak je psáno: Vím, že יהוה vám dal tuto zem a že na nás padla hrůza a že se před vámi všichni obyvatelé země třesou!
(Jozue 2:9) a Proto mi prosím přísahejte při יהוה, že za laskavost, kterou jsem vám prokázala, i vy budete jednat laskavě s domem mého otce. Dejte mi věrohodné znamení, že ušetříte životy mého otce a matky, mých bratrů a sester i všech, kdo k nim patří. Zachraňte nás před smrtí! Muži odpověděli: Náš život za váš, pokud nás nezradíš. A až nám dá יהוה tuto zem, zachováme se k vám laskavě a věrně. (Jozue 2:12-14) 

Komentář k § 23.3.4

Jozue a obyvatelé Gibeónu

Učenci zastávají názor, že by Jozue a Lid Izraele ušetřili obyvatele Gibeónu, i kdyby se jim přiznali, že jsou příslušníky jednoho ze sedmi národů žijících ve Svaté zemi, které měl Lid Izraele zcela zničit.
Důvod je vysvětlen výše.
Názor učenců podporuje i verš: Proč jste nás podvedli, říkali jste: Jsme od vás velmi daleko, a přitom bydlíte uprostřed nás?! (Jozue 9:22)
Pokud by bylo Jozuovo rozhodnutí ušetřit obyvatele Gibeónu podmíněno tím, že žijí mimo Svatou zemi, nedávala by výše uvedená výčitka smysl, Jozuovi muselo být jasné, že obyvatelé Gibeónu lhali, aby si zachránili život.

Jiftáchův příběh

Na první pohled by se mohlo zdát, že Jiftáchův příběh je v rozporu s názorem, že přikázání má přednost před přísahou.
Jiftách přísahal: Jiftách složil יהוה slib: Pokud mi vydáš syny Amonovy do rukou, to, co mi vyjde ze vrat mého domu naproti, až se vrátím v pokoji od synů Amonových, bude patřit יהוה a já to obětuji jako zápalnou oběť. (Soudců 11:30-31)
K Jiftáchovu zděšení vyjde jako první Jiftáchova dcera, jeho jediné dítě.
Jiftách přesto přísahu dodrží, jak je psáno: Otče můj, řekla mu ona, ty jsi dal slovo יהוה? Udělej se mnou, co jsi slíbil, יהוה ti přece dopřál pomstu nad tvými nepřáteli Amonci. (Soudců 11:36) a Po dvou měsících se vrátila ke svému otci a ten s ní udělal, co slíbil. Nikdy nepoznala muže. (Soudců 11:39)

Z textu vyplývá, že Jiftách svou dceru obětoval jako zápalnou oběť, tj. že upřednostnil přísahu před přikázáním zakazujícím vraždu a přikázáním zakazujícím lidskou oběť.
Je ale zcela jasné, že přísaha nemůže mít přednost před přikázáním zakazujícím vraždu nebo přikázáním zakazujícím lidskou oběť, protože Tóra by nikdy nemohla schvalovat něco tak barbarského jako lidská oběť!
Můžeme tedy tvrdit, že se Jiftách rozhodl chybně, když upřednostnil přísahu před přikázáním Tóry.
Písmo svaté se smutkem poznamenává, že se Jiftách stýkal s ničemy, jak je psáno: Jiftách tedy od svých bratrů utekl a usadil se v kraji Tóv. Tam se k němu přidali různí ničemní mužové a podnikali s ním výpady. (Soudců 11:3), je tedy možné, že byl Jiftách ovlivněn vírou těchto ničemů. 

Někteří z učenců se pokusili nabídnout alternativní vysvětlení Jiftáchova jednání. 
Rav Áron ben Jóséf ha-rófé Konstantinopolský (Áron starší) zastával názor, že Jiftáchova přísaha by správně měla být překládána následujícím způsobem: …to, co mi vyjde ze vrat mého domu naproti, až se vrátím v pokoji od synů Amonových, bude patřit יהוה nebo to obětuji jako zápalnou oběť. (Soudců 11:30-31) ne jako … to, co mi vyjde ze vrat mého domu naproti, až se vrátím v pokoji od synů Amonových, bude patřit יהוה a já to obětuji jako zápalnou oběť. (Soudců 11:30-31)
Jinými slovy, Jiftách měl rozhodnout v závislosti na tom, co vyjde.
Tvrzení rava Árona ben Jóséf ha-rófé Konstantinopolského (Árona staršího), že hebrejskou spojku וְ lze překládat nejenom jako a, ale i jako nebo má své opodstatnění.
Rav Áron ben Jóséf ha-rófé Konstantinopolský (Áron starší) uvádí jako příklad užití spojky וְ ve smyslu nebo verš: Kdo udeří אׇבִיו וְאִמּוֹ svého otce nebo matku, bude usmrcen. (2M 21:15)
Pokud by spojka וְ byla přeložena jako a, zakazoval by verš udeřit pouze oba rodiče najednou, umožňoval by ale udeřit každého zvlášť. 
To je jednoznačný důkaz, že lze spojku וְ použít i ve smyslu nebo.
Tento kontext naznačuje, že Jiftáchova dcera byla zasvěcena Bohu, nebyla ale obětována jako zápalná oběť! 
Rav Áron ben Jóséf ha-rófé Konstantinopolský (Áron starší) jako další důkaz předkládá verš: Šla tedy se svými družkami do hor a oplakávala své panenství. (Soudců 11:38)
Jiftáchova dcera oplakávala své panenství, ne svůj život!